Kindergarten S

Někdy ji voláme žába, někdy pavouk. Máma o ní říká: „ tak a teď rychle pod peřinu!“. To se stane vždycky když se zapomene a dlouho si povídá u vstupu s Maxovou mámou. Mně to vůbec nevadí, tedy vlastně to mám moc rád, protože pak můžeme s Maxem otáčet tou velikou zdí, kterou se do naší žáby vchází. Je to jako vchod do jeskyně, já jsem Dlouhý John a Max je Silver, a Maxovo kolo je poklad, který střežíme. Tak nevím, je měkká a přítulná, ale mně se teda spát nechce. Táta o ní neříká nic. Teda jo, něco ano, ale je to hodně zvláštní povídaní. Že je radionální a elfektivní. Ptal sem se mámy na to rádio a elfy, smála se a řekla, že je to něco s mozkem a že máme vše pěkně uspořádané. Tomu moc nerozumím. Ale děda o ní mluví často. Rád mně doprovází, i když zrovna nemusí. Cestou mi vypráví jaké to je, když letíš mezi oblaky. O světelných paprscích a velkých vatových zámotcích. Pak, vždycky vejde až do naší herny a chvíli sedí se mnou na podlaze. Ukazuje mi světelné sloupy lezoucí z naší střechy a hrajeme se na vzduchoplavce. Když se vrátí do svého ateliéru, maluje nás oba plovoucích v oblaku. Dnes nelije, budeme se hrát na zahradě, ale i kdyby pršelo, hráli by jsme se na verandě. Někdy se tam hrajeme, i když moc svítí slunce a už nechceme být marťanský astronauti. Teď se ale chystáme na nácvik, odpoledne v sále budeme zpívat pro maminky a pak bude slavnost. To mám rád protože slečna Věra otevře všechny dveře do zahrady a my můžeme běhat z kopce až do jídelny a taky budou koláčky. Nejdřív se musíme po oběde trochu prospat, na to se všichni moc těšíme, protože slečna Věra vybere jednoho z nás a ten může zavřít pavoučí oči v střeše. Zatáhne za provázek a oči se zavřou. Moc se snažím abych to byl dnes já.

Children enclosed by curtain, roof windows are covered and the teacher is reading them a tale before sleeping